Ty jsi ten jediný hlas mého srdce 6
Y: ,,Ale-...P-proč?"
D: "Já....to všechno kvůli mě...ten kašel...nohy... jsem přece jenom taky upír......pokud se budu držet dál budeš...budeš v pořádku" dostanu ze sebe a rukou stále svírám kliku dveří
Y: Pousměju se.,,Nemůžeš za to...Dimitri." šeptnu a sevřu do svých dlaní deku.,,Ten kašel...ten jsem měl už dřív než jsem tě potkal, Moje nohy...za to nemůžeš, nic jsi mi přece neudělal.To že jsi upír, to mi nevadí, jsi hodný a laskavý upír, tvá aura a síla je dobrá stejně jako tvé srdce.Ani za to že mám takou schopnost...za to přece také nemůžeš a pokud se budeš držet dál...jen mi tím ublížíš!" poslední slova zakřičím.
D: "Tím si přece nemůžeš být jistý" otočím se na něj "Jak dlouho ty tvé problémy trvají?" zeptám se
Y: ,,Na tom přece nezáleží..." šeptnu.,,Vím kam tím míříš, a odpověď je ne! Ne opravdu jsi to nijak nespustil ty!" křiknu.,,Věř mi...cítil bych to...všecko to způsobil můj první záchvat, když jsem poprvé ucítil tu zlou sílu.Ten večer se také můj otec znovu zamiloval.Zdálo se mi že jsem prokletý.V tu chvíli se mi obrátil celý můj život vzhůru nohama." řeknu nakonec.,,Není to tvoje vina Dimitri." řeknu jeho směrem.V hlase jde slyšet prosba, prosba o to aby mi věřil. ,,Prosím...zůstaň.Ublížíš mi jen tehdy, když mě opustíš."
D: "Brzy zapomeneš" povzdechnu si, nechci ho opouštět ale dokud je byť jen nepatrná možnost že bych mu mohl jakkoliv ubližovat... pořád se nějak nemůžu odhodlat opustit pokoj
Y: ,,Zapomenu? Zapomenu?!" křiknu. ,,Dimitri...jsi jediný komu věřím, jediný u kterého jsem si tak naivně myslel že, že mě..." zarazím se.,,Zapomeň na to." šeptnu.,,Když chceš zapomenout tak zapomeň. Já však budu doufat že si to rozmyslíš." steče mi slza po tváři.
D: "Neplakej Angel" v momentě jsem u něj a stírám mu slzy "Já přece nechci zapomenou ty jsi to nehezčí co mě za poslední tři sta let potkalo" lehce slíbávám slzy z jeho tváře
Y: ,,Tak proč jsi s tím začal? Proč?" chytnu ho kolem pasu tak pevně jakoby měl každou chvíli odejít.Však ho chytím nejpevněji jak jen v tento moment můžu, stále jsem oslabený.
D: "Nechci abys trpěl, kvůli mě" vydechnu "Nevíš o mě nic..." lehce se od něj odsunu "kdysi...kdysi jsem býval horší než Nathaniel...."
Y: ,,To mi nevadí...teď jsi jiný, změnil ses...minulost nech v minulosti." šeptnu.Nechci slyšet nic čím by mi chtěl vyvracet má slova.
D: "I když chceš minulosti se nezbavíš, potáhne se za tebou jako stín" vydechnu
Y: ,,Jo, já vím..." šeptnu.,,Ať už jsi býval jakýkoliv nic to na mých slovech nezmění...já si svojí cestu vybral.Chci po té cestě kráčet s tebou.To co se stalo před chvíli, tomu se nedalo zabránit, protože...je mým osudem vlastnit tuto schopnost, i za cenu mého zdraví." pousměju se.,,A jsem za ní šťastný..protože...protože teď jí dokážu využít...ty jsi hodný upír, máš nepřátele...jsou to ti upíři kteří vlastní temnou sílu, když budu s tebou tak se dokážeš připravit protože budeš vědět že se něco blíží.Vycítím to i na deset kilometrů daleko.Jen když je strašně blízko, začne to bolet..." vysvětlím.Nechci ho opouštět.,,Moje matka se nepřestala ovládat jen tak sama od sebe...můj otec jí zabil protože mě chtěla zabít.Dva dny na to co se přestala ovládat jí unesli ti s temnou silou.Museli jí nějak změnit." šeptnu.,,Tohle dlužím i jí."
D: nevědomky mi dá do ruky další argument "Tohle nechci, nechci abys riskoval jen pro to že by to pro mě bylo výhodné" zavrtím hlavou "A myslíš že by Matsumi chtěla aby její jediný a milovaný syn jakkoli trpěl?" podívám se mu do očí
Y: ,,Nedělám to kvůli tomu abys měl eso v rukávu...ale, protože...protože tě..já." zavřu oči.,,Dělám to proto protože tě miluju!" křiknu.
D: "A proč myslím že ti já tady do hlavy vtloukám všechny tyhle argumenty" rozhodím rukama "protože tě miluju a nechci aby jsi byl v jakémkoli nebezpečí i kdyby to mělo znamenat držet se od tebe co nejdál"
Y: ,,Zkus mi věřit." obejme ho silněji.,,Prosím."
D: "Tady přece nejde o důvěru" zavrtím hlavou a políbím ho do vlasů
Y: ,,Nemůžeš mi zakazovat ani přikazovat...a ty si vážně myslíš že na tebe půjdou jen když budeš sám? Co když se dozvědí také o mě? Chceš mě chránit ne?! A já ti chci zase pomoct...myslíš že když někdy někam odejdeš že vážně půjdou po tobě? Co si pamatuju ten upír který se stane jedním z nich jde po svých nejbližších...stejně jako šla moje matka po mě...vážně si myslíš že by tě dostali kdybys je chtěl vylákat? Uvažuj logicky...šli by po mě, protože pak bys pro ně nebyl taková hrozba." věděl jsem co bude obnášet být s ním.nevadilo mi to.
D: "To je vydírání" přimhouřím oči
Y: Zakroutím hlavou.,,Tohle je láska." šeptnu.
D: přitáhnu si ho k sobě "ale je to vydírání" trvám na svém
Y: ,,Není..teď už se nedá couvnout..."
D: "Stále ještě máš možnost odejít ještě o tobě neví" vyvedu ho z omylu
Y: ,,On ano..." šeptnu. ,,Ten co tu byl.U každého to vnímám jinak...to už je po třetí co byl tak blízko...tu auru si nedokážu splést." šeptl.,,Byl jednoho dne i blízko mého domu...asi před měsícem.Právě jsem chtěl jit spát, když v dalším okamžiku jsem ucítil tu bolest, než jsem se skácel k zemi viděl jsem obrys postavy která stála u vrat.Nevím jak vypadal neviděl jsem ho...ale byl to on..."
D: "To je nemožné" zavrtím hlavou "kdyby byl tak blízko vycítil bych ho" zavrtím hlavou
Y: ,,Mohl jsi být právě někde z dosahu..."
D: "Dobrá tedy, ale mám jednu podmínku" souhlasím nakonec
Y: ,,Hm?" zbystřím a netrpělivě poslouchám co mi chce říct.
D: "Budeš se držet dál. Mimo přímé ohrožení jakmile ucítíš jakoukoliv slabost způsobenou tvou mocí řekne mi to a já tě okamžitě nechám převést, někam kde budeš v bezpečí" diktuju mu své podmínky
Y: Povzdechnu si.,,To si snad dělá srandu." řeknu si sám pro sebe.Až mi došlo že jsem to řekl nahlas snažil jsem to zamaskovat něčím jiným.,,Ok.Okamžitě ti to řeknu, no myslím že říkat to ani nebude potřeba...když je blízko automaticky nemám žádnou sílu takže..." zachichotám se s podrbáním na hlavě.
D: "To už je pozdě nechci to nechat zajít tak daleko, nechci abys byl v jakémkoliv ohrožení" pohladím ho po tváři a lehce políbím
Y: ,,Myslíš že přece jen po mě šel?" zadívám se na něj.
D: "To ne, myslím že to byla jeho verze zdvořilostní návštěvy" řeknu svůj názor "jen...tvá moc tě oslabuje a ohrožuje nechci nic riskovat"
Y: Přikývnu.,,Neboj."
D: "Dobrá" přikývnu "A teď..... jak se cítíš...co nohy?" zeptám se
Y: ,,Jo záchvat přešel už jsem v pořádku..." pousměju se.,,Nohy? Jsou oslabené ale už s nimi dokážu hýbat.Myslím že v nich ale nemám tolik síly abych mohl chodit."
D: "Fajn, tak si zatím lehni a já skočím nachystat něco k jídlu" žduchnu ho jemně do polštářů
Y: ,,Ležet? Jsem přeležený! Já nikdy nevydržel na jednom místě...já musím vždycky něco dělat...nemůžu ti třeba pomoct...nemůžu jen chodit něco nachystat dokážu." řeknu prosebně.
D: "Dobrá" přikývnu a s ním v náručí sejdu ze schodů a zamířím do kuchyně "Na co máš chuť" zeptám se ho když ho usadím na židličku a začnu chystat do jednoho hrníčku kávu
Y: ,,Ehm...to je jedno já se přizpůsobím tomu co jíš ty..." zarazím se.,,Hih špatný příklad..." zahihňám se když mi dojde že upíří většinou sají krev.
D: pozvednu obočí a nekomentuju to, z lednice vytáhnu pět vajec "doufám že jíš vajíčka?" zarazím se
Y: ,,Jasně..." přikývnu hlavou.,,A co mám dělat já? Chci taky pomáhat." řeknu zaraženě když vidím že všecko dělá sám.
D: Zručně rozbiju vajíčka a dám je smažit "Hmm, jen seď, dáš si čaj, nebo kávu?" vytáhnu z linky dva talíře
Y: ,,Gaou!Chci taky pomáhat!" zaprotestuju.,,Ehm...dám si čaj, kávu nepiju." uculím se mile.
D: "už pořádně ani není z čím" pokrčím rameny a z linky vytáhnu další šálek "Černý nebo ovocný" obrátím se na něj
Y: ,,Ovocný." vyberu si.,,Tohle ti jednoho dne spočítám...ti dám že není s čím pomáhat." odfrknu si ovšem můj hlas značil že nic z toho nemyslím vážně.
D: "Hmm na ten den se těším" mrknu na něj a rozdělím vejce na talíř a postavím před něj talíř "Dobrou chuť" popřeju mu a ještě se vrátím vátím ke sporáku zalít čaj a kávu poté si přisednu k němu a jen ho z úsměvem pozoruju
Y: ,,Ittadakimás!" popřeju i jemu dobrou chuť a hladově se pustím do jídla.
D: taky se pustím do jídla ovšem s o moc menší vervou než on
Y: ,,První!" křiknu když sním poslední sousto.Když se kouknu na Dimitriho talíř zjišťuju že sotva něco snědl.,,Pomalý." řeknu jeho směrem a zazubím se.
D: "Netušil jsem že závodíme" upiju kávy
Y: zacuká mi v obočí.,,Tak příště." povzdechnu si.
D: "Hmmm" znovu upiju
Y: ,,Ehm..." zadívám se na něj a zakroutím hlavou.,,Jak někdo může pít kávu? To je to nejvíc odporné co jen může být." ušklebím se.
D: "Hmm..." strčí si do úst sousto
Y: ,,Snažíš se ignorovat?" pozvednu obočí.
D: pozvednu obočí a opět si dám do úst sousto
Y: ,,Gaou!" třísknu hlavou do stolu.
D: "Děje se něco" pozvednu obočí a upiju kávy, tak rád ho provokuju
Y: ,,Jestli tě nezabije nepřítel tak to udělám já." řeknu se zdvihnutou rukou.Ovšem stále mám hlavu na stole.
D: "hmmmm" protáhnu vyzývavě
Y: ,,Gaou!" zopakuju i s dalším třísknutím hlavou o stůl.
D: "Nech toho, omlátíš mi nábytek" prohodím a zvednu se ze židle abych sklidil nádobí
Y: ,,Já rád ničím věci všude okolo." zazubím se a provokuju ho tím, že nepřestávám.
D: "Tak nič ty které jsou tvým majetkem" zavrčím a přehodím si ho přes ramenu a vystoupám s ním schody do pokoje
Y: ,,Co jsem pytel brambor nebo co?!" začnu s sebou házet a bouchat ho rukama do zad.
D: "Trochu doprava prosím" zaprosím a vejdu s ním do pokoje
Y: ,,Co provokuješ!" zaječím.,,Na to jsem tady já!" křiknu znovu a začnu se rozčilovat, no konkrétně se začnu vztekat.
D: položím ho na postel "teď vážně vypadáš jak navztekaný kocour" uchichtnu se
Y: Zaškube mě v obočí.Dostanu tik do oka.Zrovna když to nejmíň čekal se mi nějakým zázrakem podařilo praštit ho pěstí do hlavy.,,Patřilo ti to." řeknu jenom a uculím se nevinně.
D: začnu skučet a složím se na podlahu, v hraní jsem byl vždycky dobrý
Y: ,,Gaou?" podívám se na něj, pak se zazubím.,,Nemohlo to bolet ještě jsem stále oslavený." vypláznu na něj jazyk.
D: zůstanu ležet na podlaze a ani se nehnu
Y: ,,Trucuje?" řeknu si spíše sám pro sebe.Vítězně se usměje.,,Vítězství!" zaječím a s dobrým pocitem se svalím na postel.Ovšem můj zrak se po chvíli vrátí na Dimitriho.,,Gaou...až teď jsem si všiml že když předstíráš spánek jsi roztomilý upírek." uculím se.Stále však zůstávám na tom stejném místě.Stále se moc dobře nedokážu hýbat.
D: nereaguju, začnu dýchat jen povrchově
Y: ,,Hm?" zamračím se.,,Neblbni Dimitri..." řeknu jeho směrem.Poté se ohlednu z okna které stálo na druhé straně.
D: fajn takže přitvrdím a přestanu dýchat úplně
Y: Povzdechnu si.,,Nepoučitelný." zkusím se postavit na nohy, dlouho se na nich však neudržím a spadnu přímo na něj.,,Vstávat!" přikážu a trochu s ním zatřesu.
D: nereguju zaslouží si trochu vyděsit
Y: ,,D-Dimitri?" znova s ním zatřesu.,,Dimitri, nehraj si se mnou, tohle není sranda!" zvážním svůj hlas.
D: stále se nehýbu a dýchám opravdu jen velmi povrchově
Y: ,,Přestaň vtipkovat.Opravdu to není sranda." šeptnu mu do ucha a jemně ho políbím na tvář.,,Vím že to děláš schválně...nech toho, prosím." můj hlas však zněl nejistě.možná jsem jen chtěl věřit tomu že si ze mě dělá srandu.
D: překulím se tak že je pode mnou a zaculím se
Y: ,,Tohle jsi udělal naposledy! Baka!" křiknu a tentokrát mu v záchvatu zuřivosti jednu vrazím až ze mě sleze.Ovšem nečekal jsem co se stane, vytřeštil jsem oči když jsem si uvědomil co jsem udělal.,,T-tohle jsem nechtěl...ani nevím jak..." řeknu a podívám se na svou ruku.Můj pohyb ruky byl najednou tak rychlý až jsem ho ani já nedokázal sledovat.,,Co jsem to udělal?" řeknu když se posadím a zadívám se do překvapené Dimitriho tváře.
D: nestačil jsem ani zaregistrovat kdy jeho dlaň dopadla, když se mu podívám do tváře a všimnu si toho zděšení jsem v momentě u něj a držím ho v objetí
Y:,,Co jsem to provedl?" šeptnu a jsem stále mimo.,,To jsem nebyl já..."
D: "ššššš" kolébám ho v náručí, asi po své matce zdědil víc než si sám myslí napadne mě
Y: Nejistým pohybem své ruce omotám kolem jeho pasu.,,Gomen..." šeptnu.
D: "Nic se nestalo koshka" lehce ho políbím "To já bych se měl omluvit, byla to blbost"
Y: zakroutím hlavou.,,Alespoň sis na chvíli užil srandu." uchechtnu se.
D: "To jo ale přišla mě pěkně draho" promnu si čelist opravdu má celkem páru
Y: ,,Znova se ti omlouvat nebudu." znova se uchechtnu.,,Ale teď vážně...co to bylo? Nebyl jsem to já..." řekl jsem vážnějším hlasem.
D:"Netuším, možná další dárek od tvé matky, uvidíme až se ozve Michael s výsledky" odpovím s pokrčením ramen
Y: ,,Gaou!" řeknu nespokojeně.
D: "Je mi líto koshka" pokrčím opět rameny a přenesu ho do postele
Y: ,,Nemá být proč...za to nemůžeš...alespoň že jsem na půl člověk." uchechtnu se.,,To mi připomíná...dneska je neděle...Gaou! Zítra škola." povzdechnu si.
D: "Hmm, přikývnu, takže bys měl jít spát ať si ráno čilý, co nohy?" zachumlám ho do peřin
Y: ,,Jo v pohodě...zítra by měly být už v pohodě." uculím se.
D: "Fajn, tak skus usnout já si zajdu něco vyřídit" s tím opustím místnost
Y: Odešel dřív než jsem stačil cokoliv namítnout.Když jsem tak sledoval zavřené dveře tak jsem se pousmál.S dobrým pocitem jsem zavřel oči a snažil se usnout.
D: Vyšel jsem ven a zamířil k Deniss "Máš to pro mě?" zeptám se jen co otevře "Taky tě ráda vidím. Jo mám se fajn." pozvedne obočí "Jo promiň. Ahoj. Jak se máš. Dlouho jsem se neviděli....máš to pro mě" opřu se o veřeje dveří s mírným úšklebkem. Vrazí mi do ruky hnědou obálku a velikosti A4 "Díky jsi zlato" lípnu jí na tvář "Tak zase někdy" rozloučím se a zamířím na opačnou stranu, přejdu přes park a zaklepu na dveře domu odkud jsem včera odnesl Yukiho. otevře mi vysoký černovlasí muž "Dobrý den, jsem tu kvůli Yukimu" oznámím "Tak jsme toho nevděčného spratka našly" odfoukne si "Pojďte dál" ustoupí a já vstoupím zároveň zatínám pěsti abych se udržel "jak vidím zřejmě o něj nemáte moc velký zájem mé jméno je Dimitri Nikolajevič Reznov" představím se a v jeho tváři se mihne poznání "Jak vidím už jste o mě slyšel“ ušklíbnu se a sednu si sedne si do křesla naproti ě a sleduje mě podezřívavým pohledem hodím mu obálku, otevře jí a začte se do dokumentu "Co to má znamenat?" podívá se na mě "žádost o opatrovnictví, výhodné pro obě strany, vám je Yuki na obtíž zatím co já.." odmlčím se "zatím co vy pro něj budete mít využití" ušklíbne se jen přikývnu a vduchu zuřím "Souhlasím" přikývne a podepíše. Vezmu Yukiho věci a vyjdu z domu s úmyslem se tam již nikdy neukázat
Y: ,,Hm?" zaslechnu jak někdo otevírá dveře.V duchu mi dojde že se musel už vrátit.Byl venku celkem dlouho.Co tam jen mohl tak dlouho dělat? Ovšem po chvíli zjišťuju že kdyby to byl on už je dávno u mě v pokoji.Slyším jak jen někdo přešlapuje a sem tam otevře nějaký šuplík.,,Sakra to není on...co teď? Co když mě tu najde-" zarazím se.,,A do háje, teď ne..." je to tu zase.Ta bolest.,,Tak jo,Yuki uklidni se..." šeptám sám pro sebe.,,Tohle zvládnu...jen se musím schovat." rozhlížím se po místnosti, pak mě napadne že jediné kam se můžu schovat je místo pod postelí.S bolestí se přinutím pohnout.Na chvíli si sednu na podlahu, na kterou jsem se dostal nejtišeji jak jsem jen dokázal. Chytím se za hlavu.,,Musím si pohnout." stále se pobízím ať pod tu zatracenou postel zalezu.V posledním okamžiku hodím před sebe starou šedou deku kterou jsem pod postelí našel.Ve stejnou chvíli se také otevřely dveře a já uslyšel jak někdo vkročil.V tu chvíli mě napadne že se umím spojit s myslí jiné osoby.Ihned toho využiju.Dimitri...vrať se, hlavně co nejdřív, je tady zase... už jen budu doufat že se vrátí co nejdřív.Ten záchvat se dlouho skrývat nedá.Přivřu bolestně oči.
D: Jen co se dostanu ke dveřím ucítím Nathaniela vběhnu do domu a přirazím ho ke stěně "Neřekl jsme ti aby ses vyhýbal mému domu" zavrčím jen se ušklíbne a mě najednou dojdou souvislosti "Aisha?" vydechnu, mohl jsem to čekat že to nenechá jen tak je to už víc jak sto let ale upíři nezapomínají pro ně sto let jako jeden rok "Vyřiď jí že pokud mě chce setkám se s ní ale kdy a kde určím já" zavrčím mu do tváře a vyhodím ho ze dveří vyběhnu schody a vrazím do pokoje, nikde ho nevidím ani neslyším, začnu se soustředit, a ucítím ho "Yuki" řeknu nahlas a vydám se k jeho skrýši
...
(ElenEstel, 3. 5. 2011 14:31)