Jdi na obsah Jdi na menu

Ty jsi ten jediný hlas mého srdce 3

24. 12. 2010

 D: Z pod víčka mu steče pár slz, setřu mu je a zasypu jeho tvář polibky.

Y: Cítím co dělá, v normálním případě bych zase začal protestovat a vymlouvat se.Škoda, že mi to teď můj stav nepovoluje, tak rád bych ho zase chtěl provokovat.
D: Stále ho hladím po tváři, je tak dokonalý s touhle myšlenou upadnu do hlubokého spánku.
Y: Cítím, že přestal, jsem rád, ne kvůli tomu, že přestal, ale kvůli tomu, že se o nic nepokusil i když měl možnost a také kvůli tomu, že zůstal.Stále cítím jeho objetí.Je to tak příjemné.
D: Ve spánku si ho přitisknu úžeji a mimovolně přejedu rty po jeho krku, s tichým zakňučením schovám obličej do jeho ramene a opět usnu.
Y: Má duše se pousměje.Vlastně se zvládnu pousmát i doopravdy.Chci ho obejmout, nejde to však.Cítím, že mám své ruce na jeho hrudi.Cítím tlukot jeho srdce.Snažím se pohnout dlaněmi, jediné co se mi však jenom povede, bylo jen pouhé hýbnutí prstů na jedné ruce.Byly to spíše jenom nervy v mé dlani.
D: Probudí mě až Michael, když přijde do pokoje s malou injekcí, kterou vpíchne Yukimu do paže. "Za pár chvil by se měl probrat" řekne a odejde. 
Y: Přicházím pomalu k sobě, konečně se dokážu pohnout.,,Děkuji, že jsi neodešel." šeptnu s mírným pousmáním, když na něj upřu své unavené oči.Stále se však nedokážu hýbat.Dlaněmi, hlavou možná ano.Ale i ten sebemenší pohyb mě bolí.,,Už chápu proč nemáš rád světlo, mohl jsi mi to říct, pochopil bych to..." řeknu opět šeptajícím hlasem, když přivřu oči.
D: "Myslím, že nevíš." šeptnu. "Měl bys teď odpočívat, aby ses co nejdřív uzdravil." 
Y: Pousměji se.,,Možná jsem byl mimo, ale cítil jsem co se děje v mém okolí..." šeptnu.,,Nechci spát...co když se mi zase nepodaří probudit se?"
D: zamračím se, ale neřeknu ani slovo, na to přeci jen trochu brzy. "Fajn nemusíš spát, ale nevysiluj se zbytečně." Šeptnu.
Y: „Hm." mírně přikývnu hlavou a pomalými pohyby k němu natáhnu svojí ruku.
D: Vezmu jeho dlaň do své a jemně ho hladím po hřbetu
Y: Pousměju se.,,Arigato...upírku." šeptnu a zahledím se mu do tváře.Konkrétně do jeho překvapených očí.Přinutí mě se znova pousmát.
D: "Upírku??" zacuká mi obočí, když překonám šok. 
Y: ,,Hih." pousměju se mile.
D: "Víš ty o tom, že jsem nebezpečný dravec?" zavrčím hravě. 
Y:,,To zkoušej na ty kteří tě neznají." Uchechtnu se.,,Kdyby jsi byl nebezpečný, už dávno mě zabiješ...to mi připomíná.Co Tadeáš? Že jsi mu neublížil?" Změním téma.Sice bych na takovou věc neměl narážet, ale pořád je to můj bratr a otec ho má rád.
D: "Jen jsem mu trochu poupravil fasádu" ušklíbnu se, když si vzpomenu na ten monokl a vyděšený výraz v jeho tváři. 
Y: Povzdechnu si.,,Měl jsi to nechat plavat."
D: "Však jsem to nehal plavat, kdyby ne, skončil by jinak" Odpovím vážně. 
Y: ,,Já myslel to, že ses neměl vracet...řekl jsem ti, ať raději jdeš...takže teď když jsi neposlechl, víš..." Sklopím zrak.Nechtěl jsem, aby se to dozvěděl, alespoň do doby, dokud mi nebude osmnáct a budu moct z domu vypadnout.,,Víš že vlastně utíkám z domova?" Povzdechnu si.
D: "Kdybych se nevrátil, kdo ví, jak by to dopadlo." Zavrčím. "Netrap se tím, nezaslouží si tě." Přitáhnu si ho do náruče.  
Y: ,,Ach jo...asi vůbec nevíš co znamená slovo rodina." Povzdechnu si.,,Pokud se nevrátím sám, tak mě najde policie a stejně mě odvedou zpátky domů, nebo hůř, do pasťáku." Povzdechnu si znova.,,Moje nevlastní matka mi vyhrožuje, že tam stejně jednou skončím...a že si mě tam nechají, dokud mi nebude osmnáct...tři roky to tam nepřežiju." 
D: "Nějak si poradíme." Zašeptám mu do vlasů. "Teď hlavně odpočívej." 
Y: ,,Odpočívat?" Zamyslím se.,,To slovo mi nic neříká!“
D: Pozvednu obočí. "Tak to ti ho budu asi muset vysvětlit." Zaculím se a povalím ho na postel.
Y: ,,Au!" Šeptnu.,,Stále mě bolí celý člověk..." Připomenu mu.
D: "Promiň" odtáhnu se, ale stejně mu vtisknu lehký polibek. 
Y: Začervenám se a mírně se pousměju.
D: "Dokonalý" Šeptnu si pro sebe.
Y: Zacuká mi v obočí.,,Ts!" urazím se, ignoruju.
D: "No tak" uculím se. 
Y: ,,Ne!" 
D: "Když ne, tak ne" odtáhnu se od něj a sednu si na židli.
Y: ,,Hm.Konečně pochopil." pousměju se. ,,Hodný upírek."
D: "Tsss" urazím se pro změnu já.
Y: ,,Roztomilý upírek je uražený?" Pozvednu tázavě obočí.Zasměju se.Snažím se posadit.,,Nemyslím to ve zlém...ale na to slovo by sis měl zvykat." uchechtnu se a opřu se o stěnu.Šlo to těžce, ale zvládl jsem to.
D: "Koshka..na to si nezvyknu." Ušklíbnu se. 
Y: ,,Tak to už je potom problém v tobě." Vypláznu na něj jazyk.
D: "S tím jazykem jsem tě varoval." Podívám se mu do očí. 
Y: ,,Co bys udělal?" Zopakuju své gesto.
D: Během setiny vteřiny jsme u něj, jeho jazyk je uvězněný v mých ústech.
Y: ,,Hug!" Vymámím se z jeho polibku.,,Aha, už chápu, tak na to zapomeň." Opět na něj vypláznu jazyk.
D: Opět si ho přivlastním v polibku a jemně ho kousnu. 
Y: ,,Zapomeň!" přikážu, když se mu opět vymámím. 
D: "Já tě ale varoval." Pokrčím rameny. 
Y: ,,No jo, upírek a jeho varovné slovíčka." Začal se nad tím ironicky rozplývat.
D: "Neprovokuj" Zavrčím a vycením prodloužené špičáky. 
Y: ,,Kousni, když to dokážeš." řeknu mile a beze strachu.
D: V očích mi blýskne a já se skloním k jeho krku, v poslední chvíli se zarazím a jediným skokem se ocitnu u dveří, vsadil bych se, že se teď tvářím dost vyděšeně "O..omlovám se." 
Y: Překvapeně zamrkám.,,Proč? Vím o upírech to, že když kousnou a po kousnutí svou oběť nezabijou, stává se automaticky taky upírem, nebo ne?" Zeptám se tázavě.
D: Zarazím se. "Ne tak docela." 
Y: ,,Hm? Cože?" Povzdechnu si.,,Myslel jsem, že...kdybys..." zadívám se do země.
D: "Že kdybych?" zeptám se, stále zůstávám u dveří. 
Y: ,,Kdybys mě kousl...tak...že bys mě..." Zahleděl jsem se mu smutným pohledem do očí.,,Nedokážu to vyslovit...ty víš, co chci říct, že ano?" Stále mám nějakou naději.
D: "Že bych tě?" Ujišťuju se co má na myslí a udělám krok k němu.
Y: ,,No..já...myslel jsem, ž-že kdybys mě kousl, že bys mě..změnil a taky možná...m-" zrudnu.,,To prostě nejde!" řeknu naštvaně, byl jsem naštvaný sám na sebe, bylo to jen obyčejné slovo a mě dělá takový problém ho vyslovit.Zadíval jsem se mu do očí.
D: Přejdu k němu "Že bych tě změnil a...?" 
Y: ,,N-nenuť mě...nejde mi to vyslovit." znova si lehnu a hodím peřinu i přes svou hlavu.Byl jsem na sebe děsně naštvaný.
D: "Hmm, možná by byl způsob.." nadhodím. 
Y: Vůbec nereaguju.Slyším, ale nechce se mi nic dokazovat.Zůstávám pod dekou schovaný.
D: "Ale bylo by to složité, a i dost bolestivé." Otřesu se.  
Y: ,,Bolestné?" Při tom slovu se začnu třást. ,,Bolest je krutá...bolest ničí." začnu šeptat.
D: "Nedovolil bych to" odhrnu z něj deku a přitáhnu si ho do náruče 
Y: ,,Bolest ničí..." znova zašeptám, z očí mi vypadne pár kapek slz.,,Ale taky..." zavzlykám.,,Záleží na tom, jaký druh bolesti to je." přivřu oči.
D: "Nedopustím, abys ještě někdy zažil jakoukoliv bolest." Políbím ho na čelo a setřu mu slzy. 
Y: ,,Víš co je nejsmutnější?" zadívám se mu do tváře.
D: "Hmm?" podívám se mu do tváře. 
Y: ,,Nejsmutnější na všem je, že svůj slib nedokážeš splnit.Je mi teprve patnáct.Musím bydlet s rodiči...až od osmnácti můžu žít podle sebe." povzdychnu si.
D: "Na něco přijdeme." přitáhnu si do náruče. 
Y: ,,Na co chceš přijít? Tebe zavřou za únos a mě šoupnou do pasťáku." uchechtnu se ironicky.
D: "Skus mi trochu věřit." Políbím ho.
Y: ,,Jde to těžko.Věřím, ale...můžu se na něco zeptat? Kdybys musel...udělal bys ze mě upíra?"
D: "Kdybych musel??" zarazím se. 
Y: Přikývnu hlavou.,,Ano."
D: "Raději bych zemřel, než abych ti jakkoliv ublížil." Odpovím.
Y: ,,Takhle to nemyslím.Myslím, kdybys neměl na vybranou."
D: "Nikdy bych ti neublížil." Trvám na svém. 
Y: ,,Ani kdybych byl na pokraji smrti?" Zeptám se nejistě.
D: "Pokud by to znamenalo tvou záchranu a pokud by jsi souhlasil." Přikývnu. 
Y: ,,Můj souhlas? Ten ani nepotřebuješ, já bych to podstoupil, jen abych mohl být nadále s tebou." Pohladím ho po tváři a mile se usměju.
D: "Proč si s tím vůbec začal?" Zeptám se. 
Y: ,,Jen tak." řeknu nevinně.,,Chtěl jsem vědět, co bys v takové situaci udělal...jestli bys mě nechal zemřít, nebo bys mě změnil."
D: "Jsem sobec, vždycky jsem jím byl." Zadeklamuji s křivým úšklebkem. 
Y: ,,Hmm."
D: "Slunce už zapadlo." Nakoukne do místnosti Michael. "Díky za všechno." Usměji se na něj a on odejde. "Půjdeme?" otočím se na Yukiho.
Y: ,,Víš nechtěl jsem ti to říkat, ale...nemůžu hýbat s nohama.Nechtěl jsem ti přidělávat více starostí.Nevím čím to je.Už od té doby kdy jsi přišel ke mě domů a odnesl jsi mě sem, nemůžu pohnout nohama, je to celkem otravné." Zadívám se při tom do země.
D: "Počkej tady." Zamračím se a odběhnu pro Michaela.Ten spolu se mnou během chvíle přiběhne do pokoje a začne Yukiho prohlížet.
Y: ,,Hm? Proč se na mě tak dívá?" Obrátím se na svého upírka.
D: "Je to doktor." Pokrčím rameny. 
Y: ,,Ale dívá se divným pohledem...začínám se bát."
D: "Neboj, prosím tebe, jsem tady." Usměji se.  
Y: ,,Ale fakt má divný pohled, koukni jak se tváří zamračeně!" Ukážu na mladého doktora.
D: "Bodejť bych se netvářil." Ušklíbne se Michael."Co tím chceš říct?" zaraženě se na něj otočím.  
Y: ,,Eh? Lidi? Já jsem stále tady...můžete mi říct, co se to se mnou děje? Proč poslední dobou mám problémy s pohybem?" Zeptal jsem se, by mě to velmi zajímalo.
D: "Vypadá to, že je to důsledek nedostatku železa." Řekne Michael a vytáhne odněkud další injekci, jen tentokrát o něco větší, natáhne do ní roztok a píchne to Yukymu do žíly."Ještě ti odeberu krev na testy, to znecitlivění by mělo do pár hodin odeznít." řekne a připravuje si vše potřebné. "Myslím, že počkám venku." Vycouvám z místnosti a sednu si na jednu ze židlí v chodbě.
Y: Vyděšeně se kouknu na doktora.,,Jsem chudokrevný." Varuju rozklepaným hlasem, když vidím jak se mi snaží vpíchnout další stříkačku do žíly...tentokrát, aby mi odebral krev.,,Nenechám vás, abyste plýtvali mojí krví! Klidně mi vpíchněte, co chcete, ale krev nedám!" řeknu a začnu se bránit.
D: "Klid, věř mi, že ti chybět nebude." Uslyším zpoza dveří Michaelův hlas a hned potom tupou ránu, nedá mi to a nakouknu do místnosti a musím se rozesmát. Michael nevěřícně zírá na Yukiho, který v rukou drží kovový tác na nástroje. "No tak koshka, vždyť o nic nejde." Přisednu si k němu a začnu ho jemně hladit po tváři, zároveň nenápadně mrknu po Michaelovy, který zručně odebere potřebné množství krve. "Ani to nebolelo co?" Poukážu na plnou ampulku.  
Y: ,,Nechali jste mi tam vůbec něco?!" zaječím.,,Tys to udělal schválně!" Odstrčím Dimitriho od sebe.,,Jak jsi jen mohl?" Uraženě zavrčím a probodnu ho pohledem.
D: "Neboj máš jí tam ještě víc, než dost." Zasměje se Michael a raději se klidí z místnosti "Ale Koshka..." Nahodím kajícný výraz. 
Y: Nepromluvím s ním.Takhle se mnou manipulovat.,,Krve není nikdy dost." zavrčím ke dveřím, za které se vytratil doktor.,,No, co je?!" řeknu protivně, když vidím tvář Dimitriho.
D: Trochu se ušklíbnu. "Trucuj si, když chceš" pokrčím rameny a vezmu ho do náruče "ale až doma" dodám a vydám se s ním na cestu k sobě. 
,Y: ,D-doma?" zopakuju udiveně.
D: "Jistě....doma" přikývnu a dál pokračuju v cestě ztemnělými ulicemi. 
Y: ,,Hm." pousměju se a přivřu oči.
D: S mírným úsměvem pozoruju jeho klidnou tvář, netrvá to dlouho a dojdu k domu, lehkým kopem otevřu dveře a stejným způsobem je i zavřu a odnesu ho do ložnice, kde ho uložím na širokou postel.
Y: ,,Odcházíš?" zeptám se unaveným hlasem, když ho uvidím pomalým krokem přecházet ke dveřím.,,Nechceš ještě zůstat? Alespoň dokud fakt neusnu?" Naléhám.Nerad zůstávám sám, ne v místnosti, kde není nic jiného než tma.
D: "Já nikam nejdu." Pousměji se a zavřu dveře, lusknu a pokoj se ponoří do měkkého světla, sundám si košili a ulehnu na postel vedle něj. "Dobrou noc." Lípnu ho na čelo.
Y: ,,Od kdy upíři večer spí?" Zacuká mi v obočí.
D: Pozvednu obočí."To máš stejně jako lidi co mají noční směny, není to tak, že bychom nemohly v noci spát, jen máme opačný denní režim." Vysvětlím s mírným úsměvem."A kdo říkal, že já budu spát?" dodám. 
Y: ,,Ou Shit!" oddálím se od něj.,,Upírek nebude spinkat?" zeptám se ještě, abych se ujistil.,,A co mám od svého upírka čekat?" Podívám se na něho.
D: "Nebuď vulgární!" Zamračím se trochu. "A ne, upírek nebude spinkat, upírek bude přemýšlet, jak to vyřešit, aby jeho koshka mohl zůstat s ním." Ušklíbnu se. 
Y: ,,Upírek je sobec!" Vypláznu na něj jazyk.
D: Uvězním jeho jazyk ve svých ústech. "O tom tvém jazýčku už jsme mluvily, ne?" přesunu rty na jeho lícní kosti.
Y: ,,Já si prostě nemůžu pomoct." Řeknu na svojí obhajobu.,,Nutíš mě do toho!" Hodím všecko na něj.
D: "Hmmm, nutím." Přesunu se na jeho krk.
Y: ,,Nech.." šeptnu.,,Di-...ehm.." zamyslím se, když chci vyslovit jeho jméno.,,Jak jsi říkal, že se to jmenuješ?" vzpomenu si, že mi to vypadlo z hlavy.
D: Odtrhnu se a zadívám se mu do očí."Asi bys měl odpočívat." Lehnu si na záda vedle něj a snažím se zklidnit. 
Y: Překvapeně zamrkám.Sklopím oči, když mi dojde, že se ho to asi dotklo.,,Promiň." šeptnu a obrátím se na bok zády k němu.
D: Nechám ho spát a přitom uvažuju jakým způsobem ho dostat z toho pekla, přitom, ať se na to dívám z jakéhokoliv hlediska, vychází mi jen jedno jediné řešení.  
Y: Z jeho pohledu to vypadalo, že si myslel, že spím.Zatím co jsem byl jen otočený k němu zády a slyšel jeho přemýšlivé zvuky, což bylo co dvě minuty jen hodně protáhlé hmmm...už mi to celkem lezlo na nervy, ale zůstával jsem klidný.
D: Podívám se na toho anděla vedle mě, a najednou mi hlavou proletí myšlenka, na to, jak dlouho zůstane takhle čistý v mé přítomnosti. "Moj Angel." Šeptnu, si pro sebe, jsem opravdu sobec, přivlastnit a zároveň po kouskách ničit něco tak dokonalého.  
Y: Uchechtnu se nad jeho slovy, ale jen v duchu.Mé oči zůstaly vykulené a na tváři mi hrál přitroublý výraz.Málem jsem ze sebe vydal záchvat smíchu, ještěže jsem se přinutil zklidnit.Chtělo se mi tak smát.Anděl? To asi ne.Ale tak, nechám ho, ať si myslí co chce.
D: „Zapomínáš, kdo leží vedle tebe." šeptnu mu do ucha, věděl jsem, že nespí, slyšel jsem tlukot jeho srdce, jeho dech. 
Y: ,,Zapomínáš, že se tě sotva bojím." odpověděl jsem mu, aniž bych se na něj otočil.
D: "To je dobře." políbím ho na ouško "A teď spi." 
Y: ,,A co, když se mi už nechce...upírku?" neodpustil jsem si.
D: "Hmm" přesunu se na jeho krk. "Co nohy?" vzpomenu si. 
Y: ,,Necítím je.Pořád.." řeknu.Ale starosti mi to nedělá.,,Možná to trvá než to zabere...a nebo jsem nějaký divný, že na mě to vůbec zabírat nebude." uchechtnu se.
D: Zamračím se, jeho slova mi nepřijdou vtipná ani trochu, odhodím deku a začnu mu nohy jemně masírovat od chodidel směrem vzhůru. 
Y: ,,Ehm?" hledím jako debil.,,Máš štěstí, že jimi nemůžu pohnout, nebo bys už dávno dostal kopačku."
D: "Pšš" utiším jeho protesty a s mírným úsměvem pokračuju  v masáži. 
Y: ,,WTF?" Odpovím jen.,,To se mi snad jen zdá.Upírek, který se stará o druhé?" uchechtnu se.,,To je pokrok." 
D: Zamračím se, ale nekomentuju to, jen vstanu a zamířím ke dveřím, aniž bych řekl jediné slovo opustím pokoj a zapadnu do pracovny. 
Y: ,,Eeeee?" přemýšlím, co se mu zase honí hlavou, vůbec nechápe, co je to slovo vtip.
D: Prudce třísknu pěstí do stěny, vzpomínky na moje minulé činy se mi vracejí jako vlny, jedna za druhou. 
Y: Uslyšel jsem bouchnutí.Sice nemůžu vstát, ale kdybych mohl, šel bych za ním.,,Asi jsem to vážně přehnal." šeptnu a zalezu i hlavou pod deku.,,Gomen." Vím, že mě neslyší, ale prostě jsem to v tuhle chvíli potřeboval vyslovit.
D: "Přece tě nerozhodí nějaký Terran." řeknu si sám pro sebe.
Y: Přemýšlím co asi tak dělá.,,Neměl bych se mu omluvit?" stále mě hryže svědomí.Nakonec mi to nedá a odhodím ze sebe deku.,,Tak jo...Yuki tohle zvládneš...hlavně pomalu." šeptám si sám pro sebe, když už sedím a snažím se pohnout nohama.Nakonec si pomůžu rukama, když jimi převedu své nohy na kraj postele, tak, že se dotýkají země.,,Tak jo..tohle se nějak zvládne." opět si seberu trochu odvahy a postavím se.V další sekundě ležím na zemi.Podepřu si hlavu slaní.,,Tak takhle to asi nepůjde." začnu nadávat.Hlavu mám zabořenou v pravé dlaní a tou levou prsty ťukám do podlahy v úmyslu přijít na to co udělat teď, když plán A selhal.
D: Uslyším ránu a hned se vydám do pokoje. Yuki tam leží na podlaze, jednou rukou si podepírá hlavu a druhou bubnuje do podlahy, nevydržím a zlomím se v pase pod přívalem smíchu, vypadá opravdu rozkošně. 
Y: ,,Gaou!" řeknu nevinným hlasem, svůj tón jsem zmírnil na úroveň pětiletého dítěte.Rád jsem tuto hlášku používal.Vymyslel jsem si jí, když mi byly tři a když se mi něco nelíbilo, vždy jsem řekl právě tohle slovo.Zvláštní, že jsem na něj už dávno zapomněl a až zase teď mi proběhlo hlavou.
D: Začnu se chechtat "Gaou?" ujistím se, jestli jsem slyšel dobře a přenesu ho na postel. 
Y: ,,Gaou!" zopakuju tak jak to má správě znít.,,Ne, Gaou!" řeknu podruhé už hrubým hlasem.,,Říkáš to moc hrubě." poučím ho.
D: "Aha, tak to pardon." Ušklíbnu se. 
Y: ,,Heh." můj ironický tón mluvil za vše.
D: Sednu si na postel vedle něj a jen si ho prohlížím. 
Y: Udělám na něho psí oči.,,Gaou?" řeknu nevinně a pomalu se začnu schovávat pod peřinu.
D: "To slovíčko se mi začíná líbit." uculím se a začnu z něho peřinu zase stahovat. 
Y: Nic neříkám, jen na něj stále dělám psí oči.
D: "Tohle na ně neplatí." ušklíbnu se. 
Y: ,,Gaou!" přidám k tomu svojí hlášku.
D: Lípnu ho na nos. "Kdes k tomu vlastně přišel?" zeptám se. 
Y: ,,Dlouhý příběh." uchechtnu se.
D: "Mám čas." pozvednu obočí. 
Y: ,,Začalo to tím, že mi zemřela moje máma...byl jsem zoufalý no a od té doby to šlo se mnou trochu z kopce...nekomunikoval jsem, nechtěl jsem si hrát.Prostě jak říkal psycholog, jen obyčejné dětské trauma.Jednoho dne jsem se vzbudil a vím, že jsem otce nějak naštval...myslím, že to bylo tím, že jsem odmítal jíst.Byl už ze mě na prášky, nějak nevěděl co má se mnou dělat." při té vzpomínce jsem se pousmál.Pamatoval jsem si to mlživě, ale přece. ,,No a když po mě vyjel, tak jsem to slovo řekl poprvé.A zůstalo mi." zachichotám se.
D: "Ou." Vydechnu, netuším co víc na to říct.
Y: Znova jsem se zahihňal.,,Bylo to už dávno...já už si jí vlastně ani nepamatuju...svojí mámu." šeptl jsem to vzácné slovo.
D: Přitáhnu si ho do obětí. 
Y: ,,Jsem v pořádku." uchechtnu se.
D: "Hmm." Zahučím, ale stále ho nepouštím. 
Y: ,,Já to myslím vážně." řeknu znovu.,,Upírku."
D: "Hmm." Zabořím nos do jeho krku a nasaju tu nezaměnitelnou vůni.
Y: ,,Nefetuj!" zasměju se.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

XD

(cally, 2. 1. 2011 13:37)

nefetuj :D :D

xDDD

(Akyra, 28. 12. 2010 16:56)

no ti dva jsouz k sežrání :-)