Jdi na obsah Jdi na menu

První a poslední

17. 4. 2011

 Nervózně přešlápnu a nerozhodně pozvednu ruku ke zvonku. Než ale stihne dokončit svou cestu, klesne zase podél mého těla... jsem zbabělec, copak je tak těžké zazvonit? Zhluboka se nadechnu, tohle nezvládnu otočím se k odchodu, jsem skoro u branky, když se otevřou dveře. „Bene?“ ozve se ode dveří hlas mého spolužáka a kamaráda, ztuhnu na místě. Déšť který padá už nějakou dobu mě nijak netíží.

„A..ahoj Kaile“ dostanu ze sebe strnule.

„Ježíši..copak jsi se zbláznil…stát venku v takovém dešti….proč si nezazvonil“ vyběhne za mnou a už mě táhne do domu.

„Mami je tu Ben“ křikne jen do kuchyně odkud vykoukne plavovlasá žena.

„Proboha, Bene, ty vypadáš…hned ti udělám čaj“   spráskne ruce a zase zmizí v kuchyni zatímco mě Kail táhne po schodech do svého pokoje .

„Na, osuš se“ hodí mi ručník a já ho bez protestů poslechnu

„Proč jsi vlastně tady…ne že bych tě neviděl rád…ale“ sedne si na otáčecí židli naproti mně.

„Já…chtěl jsem ti něco říct“ řeknu nejistě

„Tak mluv víš že jsme přeci přátelé“ pobídne mě a já cítím jak zrovna odumírá poslední kousíček naděje.

„Já ..to je právě to“ povzdechnu si.

„Hmm?“ zamračí se nechápavě.    

„Ch..chtěl bych od tebe víc než přátelství“ koukám do zemně když uslyším jeho poděšené zalapání po dechu, je mi jako bych dostal políček

„Já…omlouvám se“ ozve se po chvíli a mě připadá jako bych slyšel tiché křupnutí

„Asi..už půjdu“ špitnu tiše a vyběhnu z jeho pokoje na schodech minu jeho matku která na mě udiveně hledí, nevnímám to. Za chvíli jsem venku kde se déšť mísí se slzami na mé tváři. Běžím domů. Vím že tam nikdo nebude, matka je v práci a otec v hospodě. Moje první kroky vedou do koupelny. Opláchnu si obličej a podívám se do zrcadla. Z pobledlého obličeje který je lemovaná hnědými vlasy na mě hledí světle zelené lehce zčervenalé oči. Natáhnu ruku k zrcadlu a otevřu skříňku za ním, pohled mi padne na sadu žiletek. Bez zaváhání jednu vezmu a posadím se do kouta. Hlavou mi probíhají myšlenky na poslední tři měsíce. Na tu touhu, na tu bolest na dívky které se na něj neustále lepily na jeho úsměvy, pohledy a doteky a kterých jsem věděl že mi nikdy nebudou patřit. Na jeho ublížený a zmatený pohled když jsem od něj dnes utíkal na jeho odmítnutí. Vezmu žiletku do pravé ruky přejedu jí svisle po paži od zápěstí až téměř k lokti. Moje poslední myšlenka než mě pohltí temnota patří tomu jak to všechno začalo, vzpomínka na jeden večer kdy jsem u Kaila nocoval a ukradl si od něj tajně svůj první a poslední polibek.        

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Alois Oro Trancy, 21. 4. 2011 16:18)

no nevím.....na jeho místě bych čekala co mi nao odpoví ne se hnedka zabíjet....bobek...xDD ale moc pěkné jako vždy..=)) muck :-*

no čumím xD

(Shai, 19. 4. 2011 21:58)

no tag tahle je taky moc krásná líbí se mi některé ty věty i samostatně jako významově... jen mi přišel klučina trošku zmatený nebo nevnímavý ae nedivím se... je to moc pekné :)

hustýýý

(Nioru, 17. 4. 2011 15:14)

hej tak to je fakt mazec...ale škoda že to tak dopadlo...je to na zamyšlení...ale je nádhernááá :)

...

(ElenEstel, 17. 4. 2011 13:26)

je to zajímavé, lituju bena tohle si nezasloužil

....

(Jenny ( Jenniny-narutopovidky.blog.cz ), 17. 4. 2011 12:55)

Já....já nevím co na to říct....Neko ty jsi....ty jsi mě málem rozbrečela....já...fakt nemám slov....netušila jsem že mě to chytí až tak za srdce... T-T Já ti dám že je nic moc! Vzpamatuj se =) píšeš úžasně.... ;) tak už se nepodceňuj ^_^

^^

(Lusia, 17. 4. 2011 12:47)

Tak maposledy! NEMÁŠ ZAČ :D
a koukej zase něco sepsat, ať mam co opravovat :)